Zamysleme se… Co když se nás, po naší úspěšné transicí, po opuštění obyvatelné schrány těla, toho Chrámu Duše z masa šlach a kostí, někdo zeptá : „Tak co mi řekneš o sobě, ty človíčku bezdechý? Dokážeš už odpustit především sám sobě, vyučil jsi se tomu umění v tomto posledním ze svých životů?“
Jo, jo, zdá se, že odpustit sám sobě je daleko složitější a těžší než se zdá, dokonce těžší než odpustit druhému, totiž milovanému, nebo i nemilovanému bližnímu svému. Ano, vstoupíme-li, mnohdy po velmi dlouhém hledání a usilování, na uzoučkou duchovní stezku, která se tak složitě hledá a vystoupíme po ní do patřičných výšin s dobrým rozhledem, shledáme, že jsme konečně jaksi odstřediví. Že jsme dostředivě vstoupili do svého nitra, zevrubně jsme prozkoumali všechny jeho záhyby a hlubiny, poznali jsme jakž takž sebe a tudíž už můžeme svoji sílu, snahu, intelekt, soucit i lásku napřít ku pomoci svým lidským druhům, kteří to mají ještě zapotřebí. V tomto bodě je celkem schůdná cesta odpustit jim to, čím nám ublížili. Zkrátka… cíleně… a vědomi si sami sebe i božství v nás… jsme tu pro druhé. Sloužíme v té známé iniciační rovině Bhakti jógy, v prostorném světovém uskupení Bhaktů a uspokojuje nás to.
Dobře, měli bychom tudíž být už dokonale vyrovnáni se svými temnými, vrostlými a řezajícími strbouly našich vlastních vin. Jsou mnohdy jako železná špona v oku a přes vše procítěné a pochopené, někdy ne a ne tu šponu dostat ven. Stále ještě můžeme být plni pochybností o sobě. Tyto prý jsou naši pochopitelnou, pro proces „Zrání“ dokonce potřebnou a tudíž tolerovatelnou součástí.
Někdy k odbourání pocitu vin nepomůže ani zpověď a následné pokání, pokorné prosby, Bílá magie zakódovaná v textu modlitby. I přes usilovné duchovní stoupání někdy zůstanou rezidua pochybností… co bude, až se ocitneme na božských vahách, před tím posledním Sudím. Co nastane, i když jsem už své chyby pochopil a tím pochopením prý i odčinil… Co se stane například ženě… a jak asi trpí vinou, když dobrovolně přistoupila na interrupci svého plodu a tudíž zavraždila své dítě? Svobodně se k tomu rozhodla a neomluvitelně přijala a uskutečnila tuto hrůznou záležitost. Církev a kněží v tomto pádě mohou přistoupit i k exkomunikaci z církve… tak těžké je toto provinění v jejich očích a zákonech. („Nezabiješ!“… Člověka, to je pochopitelné, lze se jen tázat, zda platí „Nezabiješ“ i pro zvíře?) Patrně je vše zakódováno i v zákonitostech Kosmu které máme jen spoře, snad pouze za pomoci rozvinuté intuice, prostudované.
Ano hrůza interrupce! Lze se tázat, jak může muž, kněz, vědět, co se děje v srdci mámy, která cítí, že další dítě neuživí, nebo má i jiné, důvody, k této nepřijatelné záležitosti? Neomlouvá jí to před tváří Soudce Nejvyššího…? Omluví ji jen pochopení jejího hříchu a jeho pokorné litování? Budou ji olizovat plameny pekelné? Vždyť to peklo výčitek prožívá už teď, zde, uprostřed svých bližních na mámě Zemi, a to mnohdy do svého posledního vydechnutí.
Snad už si většina dnešních lidí uvědomuje, že přijmutím učení mladého Žida, Ježíše Krista, byly odbourány lidské hrůzné zákonitosti pomsty jako například „oko za oko, zub za zub“, či „ zhřeší-li má ruka, musím si ji odseknout“, což bývalo myšleno i na oko a jiné orgány. Neodpustit si, potrestat se sám, na vlastním těle. A patrně v těchto demonstrativních případech už jde o to Velké Odpuštění. A to sám sobě. Především sám sobě. Jde to těžko, zvláště pro ten holý fakt, že nevíme, zda nám bude odpuštěno i tam, odkud se nikdo nevrací. Tam, někde za řekou Léthé, za řekou zapomnění.
Takže nezbývá než doufat, a to patrně i po našich velkých Prozřeních, že snad Nejvyšší Architekt našich životů, ta bezmezná a neuchopitelná Síla-Světlo, nám prostřednictvím božské jiskry v každičké naší buňce sdělí-nasvětlí nějaký návod, vydá do našich Dušiček nějakou příručku, studijní materiál, který nás, naše nesmrtelné Vědomí dovede… bezpečně a s jistotou, k činu hlubinného Poznání sama sebe a hlavně k Odpuštění sobě samému. Pak už zřejmě odpuštění bližnímu svému bude hračkou. Věřme tomu, nic jiného nám ostatně nezbývá a pak možná… možná… to celostní Poznání bude rovno ÚSMĚVU!