Když je nás jenom půl, aneb pošta do astrálu
Ukázka veršů. Ilustrace Terezie Vlasáková

Pocta …
těm, kteří stáli  po léta po našem boku,
a kteří byli od nás bolestně odděleni
 podivuhodným  dějem Umření…



Můj milý!

 Teď když jsi odešel, když jsi vyklouzl z té skvěle zkonstruované schrány těla, ti musím říci, že kratinký Čas, který nám byl ještě laskavou Silou přidělen na poušti Umírání, se mi zdá velmi důležitým. Bylo to jen nemnoho dnů, pár vzácných a nezapomenutelných chvil. Obdrželi jsme je k prohloubení Poznání a k pochopení podivuhodného děje-Zázraku, který jde jen těžko lidskými slovy definovat.
 Jediným mávnutím kosy staré „Beznosky" nad tvou hlavou, zarytím drápu do šeré hmoty mozku, bylo změněno naše dlouhé a onemocnělé partnerství zhrzené lásky, dualita hořkých úliteb nevěr a zrady, paranoidních představ, nepříčetných bolů a zabíjejících vášní, transformovaných až v smrtonosnou nenávist. S nekonečným údivem v duši jsem směla nad tvým úmrtním ložem sledovat, jak všechno to zahnízděné zlo a kalná temná tvrdost pozvolna mizí…odtéká z tvých očí.  Směla jsem vnímat jak  tyto, kdysi mnou tak hluboce milované oči, mládnou a znovu silně září. Tak jako když jsme se do sebe před půl stoletím zamilovali. Bože, stalo se to, v co jsem už po léta nevěřila!  Skončila doba ledová…Náhle jsem opět viděla tvé oči a dokázala se tě znovu mladě dotýkat. To proto, protože se právě samo letité Zlo zdvihlo k odletu, jako hejno havranů.
 Pak nastala chvíle, kdy tvé vyprázdněné tělo tichounce leželo u mých kolen a já naposledy políbila hřbet tvoji chladnoucí ruky. Trochu mé rtěnky ti ulpělo na kůži na památku. A právě v té chvíli jsem byla neskonale obdarována samotnou Smrtí-dobrodějkou. Náhle jsem tě směla  naplno vnímat svým čirým vědomím. Stál jsi vedle mne, cítila jsem tvoji známou vůni a usmíval ses. Zrovna tak, jako když jsem tě v prvých dnech naší lásky objímala. Všechny krásné  vzpomínky byly opět s námi, beze zbytku. Nic zlého se nás však už netýkalo. Zamčené veřeje se otevřely dokořán, ledopád nás oddělující po léta roztál a my se směli, jako lososi, navrátit k Počátkům. Kdosi mi tiskl svatební kytici do dlaní…Stal se Zázrak zázraků…


…ta, které je jenom půl….


Od koho:  smrt.lasky@neznam. svět

                                                    Pro koho: tvuj.mily@volny.zas astrál


 Umření...

Slyšíš divný praskot... dutou ránu
jako když si řeka razí cestu ledem?
Jak motýlí kukla odprýsklo ti tělo k ránu
 a zatímco padlo celé modrobledé
na kamennou dlažbu světnice
ty vztýčený jak mladá těla stromů
dumáš zda byls  vagabund či světice
 a také kudy vede známá  cesta „Domů"

Dnes kdosi milovaný tvojí Smrti uvěří…
Jak kamenná socha Žalu stojí ve dveřích
zatímco máváš...nové nohy ještě nadité
do zdřevnatělých škorní starých chodidel…
Zatímco na dohled jsou Průvodkyně Světlem zalité
co otvírají Bránu do láskyplných Svodidel…

...dnes odhodíš svou  hmotu jak kované rukavice
a vztýčený jak nebojácná těla stromů
skončíš...Pak prolétneš  Světem letem holubice
a vrátíš se s opylenou  Duší ... Domů



 Zázrak Umírání

Pamatuješ... z trní... z drsných osin
po léta jsme oblékali těžký plášť
 a Zloby záhal tváře naše kalil
Jen nevěra a bolest… bezvědomí zášť

Už vůbec jsme se neviděli
víčka očí  jehlicemi soli prošité
 a drahocenné dary  drtili  jsme
 jak splašený hřebec růžový sad kopytem

 Jen pár  jarních dnů nám bylo dáno
 než nastalo  Umírání… „Kostlivcovo ráno"
 a až když vyklouzl jsi z bezvědomí...z těla
 a rty  ti zbledly jako slupka  banánu
já dotykem dávným… známým… políbit tě směla
 a Zlo k odletu se zdvihlo jako hejno havranů

Víš ...tam...na Planině Času
 zbyl už jenom vyloupený vrak...
Nuž ať jde mrtvé Monstrum k ďasu
Teď líbej mne a vyprávět Ti budu pak ...



Transice aneb „ Tvé Umření "

Jako kolotoč se „KOLO" točí
a skřípe že náš Život je jen sen
Ten kdo přišel hledět v modré oči
 však musí  jednou z „KOLA" ven

Hololebka pach a prázdné důlky
rozvrzané klouby dýchavičné plíce
pilulky a  klapot duralové hůlky
to je starých „Koní" hořká píce…

Dokola se „Kolo Bytí" točí
v Prostoru jsou jen ty modré oči
modré jako orosený polní len
Je v nich Svět a božská Láska
ta co zbude až odpadne bledá maska
 když vypadnem z „Kola" ven…
                        
Netušíš jak jsem Ti nekonečně vděčná
že Lásku zase cítím díky Tobě...
Lásku novou jako porozené robě...
Jsi Karmínový Kruh a já něžně modrá Tečna



 Když tělo nemám v moci…

Jak o živém srdci já tobě milý vím
když na pokraji úplňkové noci
víčka zavřu… když mělce  sním
 a dýchající tělo nemám v moci

Chci abys konečně mi uvěřil
že tvá ústa jako vánek cítím na čele
když průzračný vcházíš do dveří
 a mé Vědomí ve spánku je nebdělé…

Jsi jak pevně zasazený strom
do Představy živné…v Duši utkvělé
Démantem jsi skrytým v hlubinách
plodem co nepozná Zrození i Skon
 Jsi políbením chladným na čele
i tím, co o lásce mi  šeptá v tmách…

Ach dívenko zmatená…stařičká…
Neplač už…slz bylo dosti...
 …věz že z těch co jsou kolem tebe
 nikdo ti nepomůže…
Z těch co tě srdce zebe
 a bolí jak trny zraněná kůže
 zbudou jen kosti
 a nad nimi travička...



 Ten Žal...

…mne jako naostřená čepel proniká
 snad umírám… mé srdce to velmi bolí
Jak ztracené ptáče ten sval zatíká
když oči ústa zaplavují vlnou soli

 Jak olovění ptáci Žalost padá shůry
Vybuchuje v magma rudě žhnoucí
v hnis co teče z vředů zemské kůry
a já tuhnu v lávu… sama ve Tmě Tmoucí

Ach, nepomůže Žalu jeho pitvání
Lékem jediným je známé SETKÁNÍ
Ten Žal je mocný jak divoká Řeka
a já padám do Propastí napěněná v Peřeje
Už vím… na Modré louce někdo na mne čeká
Jen ještě na petlice zamčené jsou Veřeje

...Říkáš že se Umírání poddá...
 a Smrt je jenom nutný examen?
 Že se konec rovná vydechnutí  v  Slasti
uniknutí z tuhé hmotné pasti
 že do nového Zrodu Čas uteče jako voda
 a my vrátíme se dřív než zašeptáme Amen?



 Zbývá Tě pohřbít...

Tvým tělem zdobná schrána naplněná
je jasný „Předmět doličný"
Usvědčen jsi tímto z těžké viny
žes opustil mne vprostřed divné kocoviny
a  že je  moje kůže navždy  rozežraná
zaschlou solí pod víčky…

Vědomí ti do paprsku  kdosi zúžil
 v mozku škodil Hololebé  zahrocený dráp
Už nevnímal jsi moje volající slova
já hladila tě když Konec odhoukala Sova
 Víš po políbení chápajících očí  moc jsem toužila
 ale už jen prstýnek můj snubní z malíku ti spad…

Kam poděla ses moje Bílá Lásko...
Nastala Velká Mlha  a já tě nikde nevidím...
Koleny vyhmatávám cestu vzhůru tvrdou stezkou
a oslepena v těžkém těle vrážím do lidí...



 Už jsi Duchem…

Hořkou kávu solí sladím
a tvojí opuštěnou rukavicí
 po tvářích se hladím
 když pro tebe večer zapaluji svíci

Tu svíci stavím do okem
aby na cestu ti vábně svítila
Zdobím se a vlasy češu do loken
abych se ti stále líbila…

Možná políbíš mi ruku do dlaně
usměješ se mému žalu záhadně
a já i v té tvé nové úpravě
pak obejmu tě čirým Vědomím
Vždyť jak levá ruka o pravé
já o tobě stále stejně vím…

Přijď můj muži... bezkrevný můj milý...
Víš já toužím už jen po takovém milování                
kdy polibek je jako vánek z horských strání
a dotyk slastiplný výboj v nadoblačné chvíli...
Vstup uzounkými dveřmi na pokraji snění...
Ó přijď můj milý... ženě přidělený muži
a vonným vánkem polib moji kůži
Jsme  navždy svoji a ani Smrt  to nezmění ...

 ...ale to přece už nesmíš…

…ta tvoje známá naléhání
 milostná noční šalba…
horoucí šepoty, chlácholivá dotýkání
uspávají mne… do snů budí…
 ale můj Žal stejně zahnat nedokáží
Vím, že jsi to ty, tak stejný, tak toužený
 když sním s hlavou na tvé hrudi
 když za nocí zdá se mi
 že průhledem mezi modře jiskřícími žebry
 vidím tvoje srdce klidně tepající…
Vzlykavě pláču k tobě schoulená
zahalená v šťastné známé bezpečí
a tvé ruce mne opět hladí, laskají…
Je mi jako bych vzlínala z hlubin
 slzné Studny vzhůru… ke Slunci
ale čím výše stoupám, tím zřetelněji cítím
že se nevítané Probuzení blíží
 že za chvíli tě mlha Bdění jako černý závoj zahalí
 že rozloučení je nám souzené…
 K tobě… k Útěše se tisknu
 jak tonoucí stébla se tě držím
 v zoufalství tě objímám
 Vždyť tvá ztráta mne zvolna zabíjí…
 Či snad už mrtvá jsem?
 Proč přicházíš za nocí a miluješ se se mnou
 proč připomínáš Čas náš blažený
 Bože, to přece už nesmíš
 Vždyť kdosi ještě živý
 vlastní moje tělo… na vítězství pije
 Ten kdosi ve tvém domě včera lásku krad
 Pamatuješ… zavalil tě smrti Ledopád
 a po dvě léta v hrobě hniješ…
 Ty na Zemi jen bezduchým jsi Umrlcem…

Uvěřitelné a skvělé je Poznání
 že naše Láska  smí být i po „Velkém Umření",
 ještě krásnější, čistší a silnější
a že Smrtí vyzrálé milování nekončí...


B0-žena „ Spící básník"