Klábosení s Andělem
Ilustrace Věra Martínková

....Jen jednou za tisíce let
Smí  podivný „Pták" sebe zacílit....
Může na Zem jako Světlo slétnout
 ozdobit se „Zlatou flétnou"
a lidem kantilény Lásky pět....
 Stát člověkem se může na chvíli....


Slib... aneb rašící křídla


 Dnes z lebky hejno vlezlých much
vyhání můj světloplachý Duch..
 Tvrdí že mám míti bližní ráda
 zatím co mi křížem nařezává záda...
 Ptá se proč  se „Hololebou" straším
 i když  cítím jak mi křídla raší...

Když mne na lopatkách svrbí
 slýchám jak ten ve mně bez přestání tvrdí:
 „...už brzy k prolétnutí vezmu tě
 v mém náručí ti oschnou staronové perutě
a až vyztuží je síla Větrů Slunečních
poznáš že i Andělé jsou skuteční..."

Tobě vstříc

Oslepena a ohlušena... roztřesena Tíhou
 jsem vyšla do Tmy v závrati
 Tisíckrát kráčela jsem chladnou Mlhou
z divných dveří Tobě naproti....

 Pomatená Prostorem a Časem
 kráčela  jsem Světu po pokožce nejistě
  cestu značila si slzným Modrojasem
a záviděla Nezrozeným smysly přečisté...

Ty však  probudil jsi smysly stejné
 v mých prozářených hlubinách a já cítím
  že když „Já jsem" že i Ty jsi ve mně ...
 že nejsi pomíjivý mam a klam
  Tys skutečný a láskyplně svítíš....
 Voníš mi jak  kvítí a už Tě nehledám....

         Sdělení osvícených básníků má až neuvěřitelnou schopnost promlouvat k našim srdcím i přes hlubinu roků. Je stejně životaschopné, vědoucí a k nám se vztahující, jako kdyby bylo vysloveno „TEĎ" a „TADY". Je nestárnoucí a v každé přítomnosti vrcholně využitelné.
         Nezmenšeno a mocné jako kouzlo dávných čarodějů, prochází transcendentálními rovinami, jen aby se ve vteřině  „Otevření se" vlilo do lidského Vědomí, aby se léčivou silou závratného „Vzkazu" dotklo našeho  Nitra. „Aby na nedrolivé zdivo lidské Duše, na jemnost co nevrhá žádný stín, bylo napsáno Poselství závratné..."

Obnošená vojenská košile

Navlečená do vojenský košile
 nejsem rejtar... pěšák ani kmán...
 Pravda...vypadám v ní trochu vyžile
 že nejsem stoprocentní ženská uznávám...

 Prý nejde potlachat si s nikým na Zemi
protože  už  nejsem ženská ani chlap
a  jen otravuju lidi svými básněmi...
Hermafroditem jsem starým snad...

Dumám kdo jsou moji stejnorodí přátelé?
Možná mají křídla... vínek nad čelem...
 Snad mi  řeknou kým jsem... beze studu
 a kým vždycky budu v těle na chvíli...
 Snad mi řeknou za kým jak ovečka  půjdu
věčně  navlečená ve vojenský košili...


Červnová louka

Po louce červnové ... vzrostlé po pás
tančím... chodidly dotýkám se květů....
Jsem zajatcem Něhy, Barev... Krás
a lhostejné jsou temné detonace Světů...

Je jen žluť a modrá  křehkost Zvonků malých
vůně stébel pod mou tíhou praštících
bledost Kopretiny i koník co osídlil kalich
rosná šťáva zelenou mne lázní kalící ...

Snem je Krása ve dni červnovém
 či Skutečnost je vonný lučním Snem?
 Já miluji a tančím v duze květů
které laskám sladce navlhlými stehny... chodidly
 Mne se netýkají strasti mizejících Světů
 a Smrt je Láska vítající... mezi Svodidly…


Kdo to ví... kdo to ví
 proč  spějí maličcí Andělé
v peřinkách z červánků růžových
a proč Básník mívá noce probdělé...

Mít noce teskné... probdělé
a v hlavě rojení třpytných much
 i ve spánku pracovat ... nesvětit neděle
prý Básníkům poručil  Bůh...


Můj průsvitný milý

Vlastně ani netuším
kdo mi v Světě nahradí
 naše nevadnoucí zahrady
 Vlastně ani netuším
jak mi bude v hmotě na duši
až mne budou vody moří hýčkat
slunce líbat od pat k víčkám
 a vítr zpívat písně do uší...

Vlastně ani netuším
 Jak mi bude jednou na duši
 až do srdce mi zatne žárlivosti nůž
mě k Putování předurčený muž....
 až mne k Zemi vtiskne nelítostný Spár
co nemá jméno a pro Bytí je dar...


Líbající Andělé

Tvé tělo je svatostánek
 a ten vlahý jemný vánek
co občas polechtá tě na čele?
 No to přec líbají tě Andělé!

Za Čas a Prostor směle pluj
 Na Krásu i  Lásky světlo medituj
Pak uvidíš že jsi to stále ty
 kdo prochází minulými životy...

Otevři před usnutím ba i k ránu
do Podvědomí třpytnou Bránu
 a až Vědomí tvé bude nebdělé
 políbením poučí tě Andělé...



Nejvzácnější poklady

Říkáš  milý, že to moje veršování
v světě lidí nikdo nedocení..
že tu sotva chvilku ještě pobudu
a že na planetě nikdy slavnou nebudu?

Víš, v prostorném Kosmu už je vžité
že býti slavným není příliš důležité
a proto až se hlína nad mým tělem srovná
chci být jenom „SLÁVY HODNÁ"...

Život lidí trvá malou chvíli
a Nezralí nepoznají Bílých Duchů píli...
Jenže KDOSI ve Stvoření umně skrývá
nejvzácnější Bohem darované Poklady...
Můj ztepilý milý tak po věky to bývá
Nuž nenechme si ukrást z dobré nálady...


....Ty verše které se ti zdají
ty co do tvých uší v noci šeptávám
lidská srdce rychle otvírají
jak „KLÍČ"  něžný ti je podávám...

Možná ještě nemáš zdání
že se Duše lidská zdráhá
protože ji bolí i to jemné otvírání
však zamčená by nedozrála...


Miláčku... (Hlas)

vlastně už všechno víš
záleží na vlně na které toužíš plout
a jak silně mysl svou
na moje Vědomí napojíš...

Kosmický Architekt vyrobil ladičku
co tóny udává Božské hudbě
Nebraň se odvěké sudbě
Zazpívej....zazni....miláčku

Pak mé i tvé vibrace
dají se ochotně do práce
Za chvíli niterným sluchem uslyšíš
Verši tě oslovím ... „Jazykem zeleným"
a ty potom úchvatná sdělení
lidskými slovy ... vypovíš