Slovo „androgyn“ pochází z řeckého „andros“… muž a „gyné“ znamená žena. Tedy spojení muž-žena lze nazvat Androgynem. Takováto bytost je tedy současně mužského i ženského pohlaví. V esoterické oblasti bývá někdy dáváno rovnítko mezi tímto názvem a názvem „Hermafrodit“. Je to od věků velmi často diskutované téma a zdá se, že je dobré vnímat Androgyna jako bytost dualitní, vlastnící mužskou a ženskou energii. Bytost však úplnou a v přirozené a dokonale harmonii. Takovou, jakou snad byl člověk ve svém prvotním, spiritualitě podléhajícím stavu, stvořen. Neznamená to jakousi impotenci, absenci pohlaví. Nemýtický Hermafrodit je bytostí dvoupohlavní, ale obě pohlaví jsou posazena v jediném těle, jaksi vedle sebe v jakési koexistenci a vzájemně se… mnohdy rozporuplně prostupují.
Už v Platonově „Symposionu“ je zaznamenám dialog, jež chválí boha lásky- Eróta. Je zde sdělení, že na počátku žili na Zemi pouze Androgynové jež vlastnili velkou sílu a tou zaútočili na nebe. Pak jim byla jejich síla rozhněvaným božstvem odebrána a byli rozděleni na bytosti dvě. První měla povahu mužskou a druhá byla ženou. Platon dále fabuluje, že my, jsme potomky těchto rozdělených bytostí, ale stále je v nás touha po dávném harmonickém spojení. Jediný bůh, Erós, nám smí pomoci tuto touhu částečně znovu naplnit, a to v lásce k bližnímu. Návrat k původnímu stavu znamená ve vzájemném spojení prožitek „nejvyšší harmonie a blaženosti.“
Lze konstatovat, že i v nepříliš vzdálené době, například psycholog Karl Gustav Jung, byl přesvědčen, že člověk má jednu část mužskou „animus“ a jednu ženskou, kterou nazýval „anima“. I v knize Genesis I,27, se říká, že pátý den Stvoření Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem… jako muže a ženu ho stvořil. Takže v alegoriích Platonova „Sympozia“ může být vložena představa k pochopení textů knihy Genesis. Představa, že prvotní člověk, Adam, je bytost androgynní. I v židovské literatuře, například v „Beřešit raba“, se o Adamovi takto hovoří. Závěrem snad smí být, že rozdělení na dvě části bylo výsledkem pádu člověka ze spirituální sféry do materiálna, i s jeho nikdy nekončícím hledáním své druhé půle a věčnou touhou po spojení. Touhou po dávno ztracené harmonií a blaženosti v úchvatném mediu lidské Lásky. Touhou, která je hluboko ukotvena v našem podvědomí… touhou po svém „Znovupřijetí“.
V textech velkého zasvěcence, Jakoba Boehme je zajímavě vylíčený obraz Adama. Je velmi krásný a křišťálově jasný, ale není mužem ani ženou. Podobá se „krásné mužné panně“. Ukončenost lidské androgynie v textech dávných mystiků tedy znamená, že se takovýto člověk nemůže sám rozmnožovat, tvořit potomky, jsou k tomu vždy zapotřebí dvě oddělené a věčně se hledající bytosti, ale přesto uplatňování síly myšlení a tvořivé síly prvotního člověka nekončí. Oddělenost spirituální od materiální sféry značí rozpad vnitřní jednoty, harmonie a blaženosti, které prý, kdysi, v hlubině věků, existovaly. A tak nezbývá než uskutečnit pokus, za pomoci láskyplných vztahů o jejich znovunalezení.
Ponoříme-li se do vzpomínek na naše ranné dětství můžeme něco z této zajímavé problematiky poodhalit. Já sama sebe vnímala v této vzdálené době, v době zhruba do svých čtrnácti let, spíše jako divokého silného a mrštného hocha. Měla jsem široká ramena, dlouhé svižné nohy a úzkou pánev. Toužila jsem být mocným a ochranitelským tvorem nebývalé bojovnosti, rytířskosti a statečnosti. Za neustálého matčina lamentování jsem slézala všechny stromy, zdi i jiné vysoké a nebezpečné artefakty v naší blízkosti, a docela dobře jsem se v našich dívčích dětských hrách mohla pasovat na muže či manžela té které dívenky. V zápasení jsem byla neporazitelná a byla jsem na to chlapecky hrdá. Byla jsem androgynií, harmonická a šťastná. Po známých děleních lidského trvání (po dvou sedmiletích) nastal hormonální zlom, počala mi růst prsa a bolelo to. Začala jsem si rozmýšlet odvážné a zcela chlapecké eskapády a očekávala příchod menstruace. Zadaná Oddělenost a ukončení jisté androgynie se projevila v nepříliš příjemném rozsahu. Stala se ze mne plnohodnotná žena tělem i myšlením. Rozvinula se zároveň ta nezvladatelná a v mystických spisech od dávnověku deklarovaná touha po doplnění chybějící, v tomto případě biologické mužné půle, a tak osudově došlo ke spojení a následnému plození nových lidí této planety. Dá se říci, že pokud je i sexuální spojení ukotveno v médiu duchovní lásky, může v tomto doteku dvou rozpojených lidských půlí vzniknout orgiastická blaženost nejvyšší síly. Může být v duších i tělech do určité míry evokováno to harmonické androgynní spojení, jaké možná opravdu bylo u bytostí na počátku Stvoření. Všichni víme, že však i po dobrém a láskyplném lidském spojení v milování, mnohdy zůstává jakási nedefinovatelná prázdnota… nenaplněnost… touha hledat dál…
Musím se ještě dotknout jedné zajímavosti. Stalo se mi, že jsem se jedinkrát v životě sekala s Bytostí, která jaksi i v hmotě tohoto světa splňovala androgynní prvky. Byl to mladý hoch, krásný a čistý, který se opravdu podobal „mužné panně“. Hovořil o tom, že v něm není touha po spojení ani s mužem ani se ženou, a že je dokonale celistvý a šťastný. Nebyl hledačem té příslušné ztracené půle. Pro mne byl, a je, tento zážitek stále nezapomenutelný a vede mne to k otázce, jak nahlížet na vlastnosti Tvůrce Nejvyššího, jehož jsme obrazem.
Ano, jsme v zajetí účelné Pohlavní síly, která však smí být v mnoha kreacích transformovatelná v Sílu tvůrčí. Tak, jako se to stávalo u mnohých vyvolených geniálních tvůrců všech dob. To je to nádherné a ničím nenahraditelné dědictví, které nám prvotní Androgyn Adam zanechal a které určitě nekončí lidskou smrtí, přechodem do snad moudrostí a bezbřehou láskou naplněné dimenze. Ano, jdeme životem po okraji jakéhosi imaginárního kruhu. Ve stáří klesá hladina hormonů, ustává pohlavní touha po tělesném spojení s druhou půlí, po lidském sexu, a tak se smíme jaksi navracet k modelu Bytí, který jsme vnímali ve svém mládí. K jistému stupni androgynie, k harmonii a kliduplné blaženosti. Smíme čerpat z moudrosti plného rezervoáru a mnohé si tak přenést do dalšího možného Bytí…