Schopnost odpustit aneb úspěch v řešení životní úlohy:
Ta rigidní, neústupná a dokonale prudérní žena se vdávala ve svých třiceti devíti létech jako panna. Ve svém ranném mládí prožila prvou světovou válku a uprostřed té druhé, v krutých lednových dnech, porodila dceru-jedináčka. To už jí bylo čtyřicet tři let a málem umřela na vykrvácení z nedostatečně odstraněné placenty. Takže o kojení životaschopného nemluvňátka nemohlo být ani řeči. Kupodivu i ve válečných dnech existovala jakási umělá výživa pro novorozence.
Otec dcerky, válečný hrdina a legionář na ruské frontě, zřejmě zklamaný svoji asexuální paní a nezrozením syna-dědice, kterého jako každý muž očekával, se obrátil do sebe a ke svému studiu filozofií. O dcerku valného zájmu nejevil. Snad na tom všem podivném dění měla vinu ta dvojitá válečná krize a hrůza z nebytí, ale matka dívky kolem sebe šířila tak silné vibrace strachu, odporu k běžným dějům a vydávala tolik nábožensky laděných hrozeb a dogmat, vyplývajících z desatera, že bylo s podivem, že její dcera v tomto negace plném marasmu vyrůstala jako zdravý, silný a nezvladatelně divoký tvor. Byla to velmi kreativní bytost, vysoká, útloboká jako hoch. Běhala po světě s krásnýma dlouhýma nohama, blankytně modrými zraky a hřívou temných vlasů. Nebylo jediného stromu i jiných výšek, které by jí odolaly a její hry připomínaly spíš výučbu k rytířskosti chlapců.
V pubertě se matky tázávala, jakým způsobem se dostala z jejího těla na svět. A matka jalově, pokrytecky a tajnůstkářsky mlčela. Vše co se týkalo sexu, menstruace, rození a milování bylo přece tabu. Velké a nepřekročitelné tabu. Dívenka tedy usoudila, že človíčka je nutno z mateřského břicha vyjmou jeho rozpáráním, tak jako to je v pohádkách o vlku a kůzlátkách či o Karkulce a její babičce, kterou také polknul vlk.
Takto dokonale nepřipravenou a nepoučenou ji přivedl Osud k silnému a o dost staršímu muži. Bylo ji šestnáct a právě v ten rok ji umřel otec, jakási její jistota na tomto světě. Opuštěná matka šílela, dceřin milý byl z nízkého rodu, kvílela „co jen řeknou lidé“ a její vzývání všech božských bytostí dívku sice ničilo, ale osudové zadání, síla libida obou i silné pohlavní puzení bylo nezvratitelné. Otěhotněla ještě jako nezletilá… poprvé. Toto dítě však samovolně odešlo z jejího těla, stejně jako další tři z jejích osmi těhotenství se nesměly nenarodit. Vše se odehrávalo v temné Totalitní době a matka pokaždé, až do dívčina třetího měsíce těhotenstí kvílela, lkala a naléhala na své bez přestání pracující dítě, postižené obvyklou nevolností a velkým stresem, aby podstoupila interrupci. Prý to ještě není dítě, je to „jen pár mázder“. Vždyť ona, její děti hlídat nemůže a ani nechce.
Tehdy neexistovalo, aby i matky maličkých děti nepracovaly. Pracovní dny byly i v sobotu a mateřský dovolená pouhé čtyři měsíce. Psal se rok šedesátý dvacátého století a komunistický režim byl přísný i na tohle. Duševní stav nekonečnými stresy deptané mladé ženy se v manželství rychle horšil. Bez přestání pracovala v náročných podmínkách svého zaměstnání. Z těžkých svízelí s nemoudrou a neústupnou matkou a z rodinných starostí, při nedostatečných výdělcích, nebylo úniku. Cítila bezmocnost, beznaděj, zoufalství a dokonalou bezvýchodnost. Reakcí byly psychické ataky a onemocnění. Začala svou dominantní a jako bzučící hmyz ji obtěžující matku nesnášet. Zároveň si však velmi vyčítala, že cítí cosi, co už hraničí s nenávistí, což je ovšem hřích z nejvyšších a pekelné tresty jsou nasnadě. Matka v její představě byla tím nejposvátnějším a ctěným fenoménem tak, jak to bible přikazovala. Tak, jak tomu byla od dětství učena, vedena.
Je známo, že v době Totality bydlely velmi často mladé rodinky s rodiči. Byty prostě nebyly k dispozici, ještě mnoho let. Matka dostala ke své svatbě od svého velmi zámožného otce velikou vilu na předměstí metropole, v té době však plné nájemníků a byt, který ji komunisté milostivě po sňatku nezletilé dcerky nechali, nemínila opustit a ani v nejmenším ustoupit rozrůstající se dceřině rodince. Odmítla se nechat přestěhovat do menšího bytu ve své vile. Nehnula se od své dcery po padesát osm let. Byt byl jejím výsostným vlastnictvím až do její smrti, která problém vyřešila. Zemřela ve svých sto jedna létech. Tak dlouhá byla výučba dcery ke schopnosti odpustit vše bolestné, duši i tělo drtící. Tak dlouhé bylo mučení, kdy se zdálo, že matka prorostla všemi jejími tkáněmi jako nesejmutelné břímě.
Vlastně prvým momentem, kdy si dcera uvědomila, že nemůže svou matku opustit i v této těžké situaci, ale že se s ní musí naučit vyjít a žít, byl krizový rok osmašedesátý min. století. Nastal osudný srpnový den, kdy hlučící Antonovy přistávaly na pražských letištích, kdy česká republika byla okupována sovětskými vojsky. Zdálo se, že na velkou matčinu vilu míří hlavně tanků. Hlídaly blízký most, který však měl jen jednu funkční kolej a skoro nic po něm nejezdilo.
Dcera a její muž tohle nevydrželi. Tehdy mladá rodina s dvěma malými dětmi a velkým stříbrošedým psem nasedla do staršího embéčka a s malým proviantem, doklady a pytlíčkem jakýchsi rodinných šperků vyjela za inkoustové tmy deštivé noci k rakouským hranicím. Chtěli konečně utéci od všech těch svízelů, současných i budoucích. Soužití s matkou bylo nesnesitelně neřešitelné a okupace neslučitelná s další prognózou života rodinky. Hustě pršelo a v protisměru, na silnicích zbavených českými lidmi ukazatelů, prořezávaly tmu jen oslnivé reflektory vojenských vozidel a tanků, jedoucích na Prahu.
Konečně auto dorazilo tou sibérií k rakouským hranicím. V malé vesnici před celnicí manželé auto na chvíli zastavili, aby si odpočinuli. Byla tma, děti klidně spaly na zadních sedadlech a jen obrovský pes na chvíli z auta vyskočil, aby si protáhl stísněné tělo. Dcera vydýchávala to, že matce zalhala, že ona nic netuší, že si myslí, že odjeli jen na jakousi návštěvu ke známým a do půlnoci se vrátí. Bylo naprosto jisté, že komunistický režim matčinu vilu okamžitě zabaví a ji, dokonale bezbrannou, slabou a na život o samotě nepřipravenou, z ní vyžene. Že se také oni už nikdy nebudou moci vrátit tam, kde byl jejich domov, jejich milovaná, tak těžce zkoušená, vlast. Tolik ji toho letělo hlavou až do té chvíle, kdy u nich zastavilo jiné auto, vracející se z Rakouska do Čech. Oba páry mladých lidí si potřásly rukama a na otázku „jak je na hranicích“, jim bylo sděleno, že celníci nechávají Čechy bez problémů projet ven z okupované země. Na druhou otázku, proč oni se vrací domů jim manželé řekli, „že si myslí, že je jich zde více potřeba“.
Ano, byla to poslední kapka do poháru rozhodnutí, vrátit se také domů. Do té chabé jistoty, do blízkosti ohrožené matky. Vrátit se k jejímu stáří, věčnému strachu, lamentacím, nesamostatnosti, prudérii a odporování všemu, co její dcera potřebovala, co toužila mít pro klidný život velké rodinky. Bylo nutno přijmout fakt, že nikdy nebude mít svou vlastní domácnost, zas bude ve společném bytě vládnout matka, které nebyla svatá ani nejvyšší intimita jejich manželské ložnice!
Ano, toto vše bylo však jen prvým kamínkem do velké „Mozajky Odpuštění“. Její skládání trvalo ještě dalších třicet let a mnohé muselo být oboustranně vykonáno, pochopeno, procítěno, proboleno, protrpěno.Těžké, přetěžké životní úlohy splněny. Patnáct let ještě dcera poklekala před sedící matku. Tolik let ošetřovala a obvazovala její nohy, poseté bércovými vředy. Tři roky vymývala její velké proleženiny, převinovala a krmila ji jako nemohoucí dětsko… až do těch jejích více než sto let. Bylo nutné pokorné přijetí toho všeho těžkého a svízelného, pochopení vysokých kosmických souvislostí, pochopení mechanizmu a nutnosti Odpuštění… Tolik, tolik potřebného se bylo nutno naučit, jen aby došlo ke konečnému „Prozření“. K jistotě, že účelné bylo toto osudové tkaní… a že úchvatně krásná a úlevy plná je dokončená „Mozajka Odpuštění“.
Vlastně z té více než půlstoletí trvající naučné anabaze zbylo jen pár veršíků a Velké moudré pousmání…:
Nedokážu říci „Jdi mi z cesty“
Jak žraločí zuby jsou Tvé prahy...
Lože jedovaté klestí… úsměv sirný dým
a proto tisíckráte uhnu z Tvoji dráhy...
Ne... já nedokážu vděčit za to, o co nestojím
Tvrdost dubová ( matce)
Já vyklečela důlek v parketách
za těch dvakrát sedm divných let
kdy obvazovala a myla jsem tvé nohy...
Já vzývala i proklínala Bohy
zaháněla Lásku... vrostlý Strach
a k pláči krutý zdával se mi Svět
Na sto let je vytlačeno moje pokleknutí
k Tobě... ve starém dřevu dubovém
Snad vymizí až moje tělo rozpadne se
až se nová dívka pomiluje v lese
a znovu dítě počne za podletí
v obejmutí tvrdém... syrovém
Dvakrát sedm let jsem sloužit směla
a dnes se tiše usmívám a raduji
Obě prošly jsme tu dlouhou Cestu Cest
snad Vidoucí jsme... dokonáno jest
a lhostejno je že jsem z tvých úst neslyšela:
„Dítě moje milované... DĚKUJI“