Já Vám to musím říci, prosím, věnujte mi chvíli vzácného Času! Vždyť se už dobře známe. Jsme sešikováni, už po několik let, pod zastřešením knih Literátů na trati… v edici neobyčejně pracovitého a erudovaného pana Františka Tylšara.
Protože je mi právě krásných čtyřicet let, (ovšem vynásobeno dvěma) cítím že není času nazbyt a není co tajit. Bylo by tudíž dobré, pokusit se říci, co i k Vám, drazí spisující, cítím. Říci Vám zcela upřímně a z celého srdce, jak moc mne baví číst Vaše dílka, usmívat se nad nimi, učit se „Železničářskou řeč“ vnímat jak UMÍTE.
Sám velký Tvůrce-titán, ale i básník, Michelangelo Buonarroti, však před svou smrtí řekl, že ho mrzí, že po něm zbude na světě jen pár panáků a litoval, že se nevěnoval víc své duchovní cestě. Také řekl zajímavou myšlenku, že Tvůrce má právo své dílo zničit.
I já stále více cítím, že nezáleží na množství vydaných knih, autorských čtení, na diplomech za vlastní tvorbu, na vítězstvích v nejrůznějších domácích i cizokrajných soutěžích. Na tom, jak toužíme abychom byli vnímáni, viděni druhými souputníky. Tohle naše činění je důležité hlavně pro nás, pro náš vzestup ve škole života na krásné Modré planetě. Ale samozřejmě, pokud naše dílo osloví kohosi bližního, je to skvělé. Skvělé je, pokud se nad našimi větami někdo usměje a procítí lásku a radost. Pokud procítí i jakousi Stejnorodost. Vždyť jsme si všichni ve svých prožitcích tolik podobní. Snad opravdu nezáleží na získáni Slávy na tomto místě vesmíru. Jak známo, je to „Polní tráva“, ale snad smysl má být „Slávy hodní“.
Po té zajímavé cestě tvorby však i já mám stále větší touhu jen tak Být, nebelhat se Světem Krás s klapkami na očích, kochat se ještě chviličku tou nádherou přírody i lidí v ní… A už netvořit… Snad i tohle je ve Velkém Plánu.
Obdivuji Vás však i přes tyto své pozdní úvahy. Obdivuji Vaši kreativiu, radostnost, svěží humor i neuvěřitelnou schopnost zajímavě popsat všechny ty železničářské, ale i neželezničárské příhody i s tou jemnou sexuální příchutí. Je mi ctí být s Vámi pod jednou střechou knih Literátů na trati. Gratuluji Vám k tvorbě, obdivuji Vás a přeji, aby se Vaše díla - Vaše dítka… na té pozemské „Trati“ nezatoulala na slepé koleje, ale aby se dočkala nesmrtelnosti. Oproti nám, lidem, se jim tohle občas přihodí.
Až naskočím (doufám, že svižně) na stupátka toho „Posledního Vlaku“ jedoucího do stanice Astrál, tak vám zamávám a zvolám: „Jste úžasní… miluji Vás!
Vaše Alena, spící básník