Než abys šel na oběd s chlupatou opicí
a galantně za ni banány zaplatil
tak raděj navštiv babičku v hospici
abys jí láskou svou… péči oplatil!
1.5. 2021
Bolí mne, že nejrůznější ochranáři zvířat tohoto světa neustále upřednostňují je před starými opuštěnými lidmi. Jsou toho plná masmédia, ta na nejvyšší míru pokleslá a obří billboardy u silnic nabádají, abychom si adoptovali například pavouka, o milovaných opičáčcích ani nemluvě.
Už jsem si zažila, jak hladové může být Stáří a jak přecpaný teřich může mít opičák ve srovnání se stařenkou, která loutá suché rohlíky bezzubými dásněmi, na zakoupení banánů ani pomyšlení, protože v tomhle státě na víc nemá… A ti movití nacpou prachy do pavouků, opičáků, želv a hadů, protože ošklivost, smutek a bezmoc stařenek jim příliš připomíná jejich konce. Tak raději od toho nelibého prchnou a krmí ty, co stát beztak štědře dotuje.
Vlastně jsou jako ti naši politici. Ti drahnou dobu slibují, že za každé porozené dítě žena v tomhle rozoraném státním dvorku dostane pět set korun, jako příspěvek k almužně, jíž se říká penze. (Mluvím o nás, starodůchodkyních, co poctivě dělaly skoro bez mateřských dovolených a bez příspěvku na ně mnoho let, já 32) Měla bych mít tedy, po tomto obdarování, místo jedenácti tisíc třináct… Uf… ať si to někdo zkusí za to žít a alespoň trochu fungovat…Uf, nejde to, nejde… Chodím oblečená v hadrech, boty ze mne spadnou vždy a jsem odkázána na milosrdenství svých dětí… už nekupuji ani u Vietnamečků. Že je to moje vina… že jsem neměla absolutně vše dětem dát… že jsem nemyslela na zadní kolečka a rozdala vše co jsem vlastnila…? Ano… Je to tak… Jakým jen to budu pro mé potomky příkladem?
Přesto v nejhlubších svých hlubinách cítím, že jsem nemohla jinak, a že žádné bohatství tohoto světa nemůže vyvážit lásku, kterou k nim cítím, ani tu touhu, ochránit je a pomoci jim k pochopení, co je cílem Bytí na této nádherné planetě…
Už jsem si zkusila na vlastní kůži, že toho k životu zas až tak moc není třeba… Vždyť i chudičká boží ptáčata ta nesmírná Síla a Inteligence Stvořitelova živí. I v nás je jeho Světlo, Světlo-Bůh… v každičké naší buňce, v každičkém vlásku, který bez té vyšší Vůle nám z hlavy nespadne… to On-Ona do nás zabudovali Lásku, ale i schopnost odpouštět… Vždyť i my si při sumarizaci našich vin a nedostatečností, představujeme, že to bude On… kdo nám odpustí… Jenže možná, to Božství, zabudované do nás samotných, to naše Nadjá, je jediné, které nám může odpustit… jsme to my sami, prosyceni tou Silou…Světlem, kdo si odpouštíme, ale je to nesmírně těžké… Všichni toužíme po zosobnění Boha… abychom nebyli tak strašně sami a opuštění v tomto, byť nádherném světě. Toužíme se k někomu přitulit, položit mu hlavu do klína, zůstat v té všemohoucí a vševidoucí ochraně… Jak jen dozrát a pochopit, že jen v nás je Království nebeské a tudíž i ta Síla a neutuchající Přeměna… jménem Bůh… Že se můžeme jen sami k sobě Přitulit… Že jen náš je ten moudrý a k dobru nabádající niterný hlas, který i mně nadiktoval desetitisíce veršů…
BO.